«Poledne, XXII. století»

1337


1 страница из 230
читать на одной стр.
Настроики
A

Фон текста:

  • Текст
  • Текст
  • Текст
  • Текст
  • Аа

    Roboto

  • Аа

    Garamond

  • Аа

    Fira Sans

  • Аа

    Times

стр.
Arkadij a Boris Strugačtí Poledne, XXII. století

přeložil Josef Týč, 1980

Kapitola první TÉMĚŘ TI SAMÍ NOC NA MARSU

Když se rezavý písek pod pásy krauleru konečně usadil, Petr Alexejevič Novago zasunul zpátečku a křikl na Mandela: „Seskoč!“ Krauler se zachvěl, rozhazoval hromady písku a prachu a začal se převracet zádí nahoru. Novago vypnul motor a vykulil se ven. Dopadl na všechny čtyři a aniž se napřímil, rozběhl se stranou, ale písek pod ním sedal a propadal se. Přesto se dostal na pevné místo a usedl s nohama staženýma pod sebe.

Uviděl Mandela klečícího na protějším okraji trychtýře a záď krauleru zahaleného v mlze, trčící z písku na dně kráteru. Teoreticky byly vyloučeny předpoklady, že by se s kraulerem typu Ještěrka mohlo něco podobného stát. Tedy aspoň tady na Marsu. Krauler Ještěrka byl lehký, rychlý stroj — pětimístná otevřená plošina na čtyřech samostatných pásových podvozcích. A tady pomalu sklouzával do černé díry, kde se mastně leskla hluboká voda. Z vody se valila pára.

„Kaverna,“ řekl ochraptěle Novago. „Měli jsme smůlu, budeme muset…“

Mandel otočil k Novagovi tvář, kterou mu kyslíková maska ukrývala až k očím.

„To jsme tedy měli,“ řekl.

Bylo úplné bezvětří. Chuchvalce páry z kaverny stoupaly kolmo k černofialovému nebi, posetému velkými hvězdami. Nízko na západě viselo slunce — malý výrazný kotouč nad dunami. Od dun se narudlým údolím táhly černé stíny. Bylo naprosté ticho, rušené jen šuměním písku stékajícího do trychtýře.

„Tak jo,“ řekl Mandel a vstal. „Co budem dělat? Přirozeně že ho nevytáhneme.“ Kývl hlavou směrem ke kaverně. „Nebo by to šlo?“

Novago zavrtěl hlavou.

„Nešlo, Lazare Petroviči,“ řekl. „Nevytáhneme.“

Ozval se táhlý syčivý zvuk, záď krauleru zmizela a na černé hladině se vytvořilo a prasklo několik bublin.

„Ten tedy nevytáhneme,“ řekl Mandel. „Pak ale budeme muset vyrazit, Petře Alexejeviči. Co pro nás je třicet kilometrů. Za pět hodin to ujdeme.“

Novago pohlédl na černou vodu, na níž se objevil jemný ledový vzor. Mandel se podíval na hodinky.

„Osmnáct dvacet. O půlnoci tam budeme.“

„O půlnoci,“ řekl s pochybami v hlase Novago. „Právě o půlnoci.“

Комментарии к книге «Poledne, XXII. století», Arkadij a Boris Strugačtí

Всего 0 комментариев

Комментариев к этой книге пока нет, будьте первым!

РЕКОМЕНДУЕМ К ПРОЧТЕНИЮ

Популярные и начинающие авторы, крупнейшие и нишевые издательства